Jestliže se chcete dostat na lodi co nejblíže branám pekla, vyplujte na Liparské ostrovy. Místo plné ohně, síry, erupcí a mystiky. Sedm Liparských ostrovů tvoří vrcholy podmořského sopečného útesu s výškou přes tři kilometry, který se táhne od Vesuvu až po Etnu. Je neuvěřitelné, jak je každý ostrov jiný. Tvář krajiny každého ostrova závisí na době jeho vzniku. Stáří dva miliony let byste jim ale nehádali. Liparské ostrovy se také nazývají Aiolské. Podle bájí byly totiž domovem boha větrů Aiola. Dnes jsou pod patronací UNESCO.
Vyplout na ostrovy můžete z pevninských přístavů Kalábrie nebo ze Sicílie. Cesta od nás je daleká, přes dva tisíce kilometrů. Sice je lepší letět, ale tím ztratíte možnost prohlédnout si krásy celé Itálie. A je vskutku nač se dívat. Přiznám, že mne nejvíc okouzlila Kalábrie, špička italské boty. A to nejen plážemi, které patří k nejkrásnějším na světě, ale i nádherným hornatým vnitrozemím.
Požádala mne parta kamarádů, sportovců z východních Čech, abych jim kapitánoval jachtu na Liparech. Rád jsem pozvání přijal a ve čtyřech autech jsme vyrazili na jih. Jen výběr srpnového termínu mě trochu znepokojoval. Jak se říká, v srpnu má Fiat prázdniny a celá Itálie se dá do pohybu a všichni táhnou na jih, což se také potvrdilo. Cestu jsme rozdělili noclehem v příjemném kempu u dálnice v městečku Cassino, sto kilometrů pod Římem. Za nocleh pro všechny jsme zaplatili 50 EUR a ráno ještě stihli navštívit klášter Monte Cassino. Jedno z míst nesmyslně rozbombardovaných za druhé světové války spojenci.
Naším přístavem k vyplutí byl Porto di Tropea, jedno z nejnavštěvovanějších míst Kalábrie. Laskavost a pohostinnost historického městečka na skále jsme vychutnali první a poslední noc týdenního charteru. Naše pětikajutová jachta Beneteau Cyclades 50.5 měla čarovné jméno TAGOMAGO. Plavilo se nás celkem dvanáct nerozhněvaných mužů a žen. Moderní marina plnila požadované služby a nám nic nebránilo vyplout hned zrána na nejbližší ostrov Lipar, populární Stromboli. Navigace na ostrov je jednoduchá, sopka je vidět zdálky nejen díky své výšce 918 metrů nad mořem, ale hlavně stoupajícímu dýmu. Ostrov byl proto v minulosti nazýván majákem Středomoří. Částečně na plachty a na motor jsme urazili 35 Nm k jeho břehům. Kotvit či stát na bóji se dá pouze v zátoce Scari, kde je k dispozici přes osmdesát bójí. Uvázali jsme se k jedné z posledních volných, nicméně jsme ji museli brzy opustit. Všechny bóje byly totiž dlouho dopředu zarezervované, a to i přes poplatek 80 EUR za noc. Hodili jsme kotvu na okraji bójkového pole a k večeru podnikli výpravu na ostrov do městečka San Vincenzo. Na každém kroku místní průvodci nabízejí noční výstup na sopku za 20 EUR. Ve tmě jsou erupce pěkně vidět. Na jachtu jsme se vraceli za naprosté tmy. U břehu, po nalodění do dinghy zjišťujeme, že nám ukradli pojistku vypínání motoru a obě vesla. To nás sice zarmoutilo, ale po chvíli jsme přišli na to, že jsme vzali cizí člun. Vše se vysvětlilo a oslavy na lodi byly odpovídající prožitému dramatu. Ráno jsme opět za azurového počasí obepluli kouřící sopku kolem skalní věže Strombolicchio. Na severozápadní straně, v zakázané oblasti, nám sopka ukázala svoji sílu a zasoptila. K erupcím dochází každých dvacet minut. Láva s kouřem stéká po úbočí do moře, kouří a syčí.
Dalším ostrovem je Panarea. Cestou jsme si prohlédli menší, ale o to kouzelnější ostrůvky Basiluzzo, Lisca Bianca, Lisca Nera a Dattilo. Zažili jsme koupání a potápění v jeskyních a vraky lodí. Upluli jsme 10 Nm a u ostrova Panarea v St. Pietru jsme opět hodili kotvu. Další den jsme si prohlédli na jihu ostrova v akvamarínově modré zátoce Cala Junco západně od Punta Milazzese nad krásnými plážemi zbytky dávného osídlení. Bylo těžké udržet pozornost na vykopávky z doby bronzové s přilehlým pozadím do bronzova opálených Italek.
Filicudi je údajně nejkrásnější a nejdivočejší ostrov, vzdálený 23 Nm od Panarey. Ostrov plný jeskyň, hospod a divokých skal. Kotvili jsme v zátoce u Porto Filicudi a v noci shlédli ohňostroj, snad na naši počest. Další den nás čekala plavba 32 Nm na ostrov Salina. Cestou jsme obepluli nejzápadnější ostrov souostroví Alicudi. Vypadá opuštěně a bezútěšně, žije zde pouze sto obyvatel a byl v minulosti obávaným vězením pro mafiány. Na pohled samá divočina. To příští ostrov Salina je zase zcela jiný, s bujnou vegetací a vinohrady. Santa Marina Salina je opět plná, proto kotvíme v zátoce. Kvečeru vítr zcela ulehl a nastala taškařice s ostatními jachtami na kotvě, které se roztočily všemi směry.
Musel jsem překotvit s pomocí kapitána – Siciliána z vedlejší jachty. Všechny italské jachtaře označil za blázny. Pronajímá na ostrovech svoji soukromou plachetnici Hanse 400. Večer bylo nezbytné ochutnat věhlasné víno malvasia z místních vinic.
Další den pokračujeme v plavbě na ostrov Lipari, hlavní ostrov souostroví. Lidé zde žijí přes 6 000 let. Plujeme kolem stále těžících pemzových dolů, které sahají až k pobřeží s bílými plážemi. Za skálou se vynořuje městská citadela s dominantní katedrálou San Bartolomeo. Městská marina je nepřekvapivě plná, a tak kotvíme před branami města. Prohlídka města s archeologickým muzeem a parkem je velmi osvěžující. Když jsem scházel z citadely, upoutal mne krásný tenor, který se nesl úzkými uličkami. Vydal jsem se po hlasu a v podhradí jsem našel v jednom domku toho zpěváka. Byl jsem v šoku, co jsem spatřil. Dosud jsem viděl něco podobného snad ve filmových pohádkách. Zedník si při práci zpíval. No viděli jste to někdy?
Naše plavba pokračovala dál na poslední ostrov, který nám zbýval navštívit, Vulcano. Z dálky charakteristický svým sirnatým kouřem a vzdálený pouhý jeden kilometr od ostrova Lipari. Před vjezdem do zátoky Porto di Levante s marinou je třeba obeplout Vulcanello, nejstarší sopku na Liparech. Uvázali jsme se v plovoucí marině a stihli se ještě za světla vykoupat v sirném jezírku, které rozhodně nevonělo. Útulných taverniček je zde bezpočet, ale vzhledem k sirnému zápachu či vůni odplouvají turisté na noc na vedlejší voňavější ostrovy. A to dělají chybu. Naše expedice se ale rovněž dlouho nezabývala pohostinností ostrova. Dali jsme si za cíl dobýt vulkán Gran Cratere, ležící 400 metrů nad mořem. Vzhledem k vedru je třeba být v kráteru za svítání, takže brzo spát. Ranní výšlap do kráteru byl ale fascinující. Východ slunce, rozhled na všechny Liparské ostrovy a Etna jako na dlani. Sicílie je pouze 10 Nm od Vulcana. Odvážlivci mohou obejít celý kráter a sejít i do jícnu podřimující sopky. To vše v sirnatých obláčcích. Celý výlet trvá asi tři hodiny.
Než vyplujeme, platíme jedinou marinu za celý týden. Všude jinde bylo plno a ceny jsou dvojnásobné, než v jiných měsících. Zde to bylo 160 EUR. Máme také velkou loď. S vyplutím se moc nezdržujeme, máme před sebou cestu domů do Tropey, vzdálené 45 Nm. S předpovědí větru až 35 uzlů ale přímo proti. To už tak bývá. Také jak už to bývá, se v silném větru uvolňuje hlavní plachta, zamotává se a než jí zničit, provizorně jí přivážeme k ráhnu a zbytek dorážíme na motor. Posádce není zrovna volno a delfíni vše pozorují se zájmem, co z nás vypadne.
Na závěr bych chtěl shrnout, že pro jachtařské uspokojení mohlo být větru víc, bůh větru Aiol měl asi také dovolenou, ale azurové počasí s třicítkami a pekelně se tvářící ostrovy nám přesto učarovaly. Charterová společnost Vltava Sailing zde příští rok v září uspořádá další fun regatu O Napoleonův klobouk, aby se mohli z těchto po čertech pěkných míst potěšit i další naši jachtaři.
Text: Vladimír Křepelka, Vltava Sailing; Foto: Roman Hegr